Katolický odpor v nacistickém Německu (2)

Zatímco v roce 1937 se ještě dalo uvažovat o tom, že politika nacistického Německa je agresivní pouze naoko a po časem dojde ke zklidnění, tak rok 1938 otevřel oči mnohým optimistům. Byl to rok, který nenechal mnohé na pochybách, že z Německa se stává Neotesánek, který bude chtít víc a víc.

Byl to rok ve znamení obsazení části pohraničí Československa, rok obsazení Rakouska a jeho připojení k Třetí říši. Přesto se našli mnozí, kteří konejšili nejen sebe, ale i ostatní, že tímto pan Hitler již nebude mít žádné územní požadavky. Dokonce i někteří Židé, přestože v Německu již platily Norimberské zákony, prohlašovali, že tak špatně nebude a vše se brzy vrátí do normálu. Následující roky však ukázaly, jak se všichni tragicky mýlili.

Jestli si nikdo nedělal iluze, tak to byli představitelé Katolické církve v Německu. Již od roku 1933 probíhala proti Církvi nepřátelská propaganda ze strany SA, NSDAP a SS. Ve stejném roce byl zatčen katolický kněz Heinrich Rupieper z Paderborn. Důvodem k jeho zatčení byla kázání proti nacionálně socialistickému hnutí a charakteru tohoto hnutí. Protože však v tomto roce ještě nic takového nemohlo být předmětem žaloby, tak byl propuštěn , aby o rok později byl opět zatčen z důvodu napomáhání vraždě. Německé soudy však v té době ještě pracovaly na základě práva a právních zvyklostí,a tak byl Heinrich Rupieper zbaven obvinění a propuštěn na svobodu. Jenže v roce 1937 , kdy již v Německu byly jiné poměry, byl Heinrich Rupieper odsouzen mimořádným lidovým soudem ke čtyřem letům vězení a po propuštění byl poslán do koncentračního tábora Dachau, kde byl až do konce války.

V roce 1938, po obsazení Sudet a Rakouska, dosáhly německé represe vůči Katolické církvi zatím svého vrcholu. Noc z 9. na 10. listopadu, známá jako Křišťálová, nezasáhla jen židovské obchody, domy a synagogy. Byla i ve znamení útoku proti duchovním, nacistickým tiskem označovaných jako „pomahači Židů“. Tuto noc mimo rezidence nižších duchovních hodnostářů, byl zdevastován i palác mnichovského kardinála Faulhabera, vídeňského kardinála Innitzera a munsterského biskupa von Galena. Von Galen se okamžitě spojil s místním židovským rabínem, kterému nabídl, že vystoupí veřejně ve prospěch Židů. Toto však bylo odmítnuto a to hlavně z důvodu, že by to mohlo zhoršit situaci Židů v Německu.

K veřejnému odsouzení však přesto došlo. Probošt katedrály svaté Hedviky v Berlíně Bernhard Lichtenberg (později Janem Pavlem II. blahořečen) nemlčel. Při večerní pobožnosti 10. listopadu se modlil za pronásledované Židy a další neárijce a k tomu připojil následující slova “ Co bylo včera, víme, co bude zítra, nevíme, ale co se děje dnes, jsme zažili.:venku hoří synagoga a to je přeci také dům Boží“. Kázání ve prospěch Židů pak měl každou neděli. Paradoxem bylo, že i přes svojí popularitu tohle dlouho unikalo gestapu. Zájem o jeho osobu začal až ze zcela malicherných důvodů. Na pozdrav Heil Hitler odpovídal křesťanským Gruess Gott. Když byl povolán na gestapo, že tím ukazuje neúctu k Vůdci, tak odpověděl „Mým vůdcem je Kristus .

V roce 1939 byl v Německu zaveden program eutanazie. Bernhard Lichtenberg protestoval u říšského šéflékaře,dr.Contiho. Nebylo mu to nic platní. Říšské úřady jej ignorovaly. Nenamáhaly se ani s odpovědí. Přeci jen Bernhard Lichtenberg byl jen lokální kněz. To se však brzy mělo změnit. Po dvou letech neúspěšné komunikace představitelů Katolické církve s vedením nacistického Německa ohledně eutanázie, vystoupil veřejně biskup von Galen. Nejenže se jeho projev stal podnětem k demonstracím a protestům katolíků proti eutanazii, ale tento projev se dostal na Západ a byl vysílán nejen britskou BBC a americkými rozhlasovými stanicemi, von Galen se stal světoznámou osobností a britský premiér o von Galenovi prohlásil. „Má můj obdiv. Netušil jsem, že jsou i takovíto Němci“.

Na von Galena však nacisté nemohli. Byl příliš známý a respektovaný a tak se obětním beránkem stal Bernhard Lichtenberg. V říjnu 1941 gestapo poslalo do katedrály svaté Hedviky dvě studentky, na základě jejichž výpovědí k kázání pana faráře, byl páter Lichtenberg zatčen. Byl obviněn z nepřátelství proti nacionálně – socialistickému zřízení a z podpory Židů. Na dotaz soudce, proč bojuje proti nacionálně-socialistickým principům odpověděl. “ Bojuji proti falešným principům na nichž je tento řád založen, bojuji proti odstraňování výuky náboženství ze škol, proti vyhazování křížů ze škol, proti znevažování svátostí, proti zesvětštění manželství, proti usmrcování údajně nepohodlného života a pronásledování Židů“.

Páter Lichtenberg byl odsouzen ke dvěma letům vězení a po odpykání trestu byl poslán do koncentračního tábora Dachau. Během cesty však byl mučen příslušníky SS a zemřel 5.11.1943.Nebyl jediný, to nejhorší mělo přijít. Zatímco u pátera Lichtenberga se nacisté snažili o jakouž takous zákonnost, tak později už si servítky nebrali. Protože nemohli na veřejně známé duchovní, tak se mstili na těch, kteří měli tu smůlu, že jejich farnost se nalézala v diecézi například biskupa a pozdějšího kardinála von Galena, zvaného Vestfálský lev.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *